Pánové, dnes je "Velký pátek" a to mi připomíná, mimo jiné.., ty první Velikonoce na vojně.
Už jsem někde psal o tom velikonočním oddechu v přijímači. Když jsme začátkem dubna '76 vybíhali na první RTC, bylo asi 10 pod nulou a na Velikonoce se úplně změnilo počasí. Našel jsem si datum Velikonoc '76: Velikonoční neděle - 18.4., to je skoro jako dnes. O přísaze jsem se s návštěvou kamarádů (přes zákaz...) koupal ve Mži u jezu, a tam jsem si teprve do důsledků spočítal to, co mě čeká... Celá parta, včetně mého děvčete, se odpoledne sbalila a někam zmizela. Já jsem další dva roky směl zmizet jenom jedním směrem... Když jsem se po dvou letech vrátil domů, kamarádů bylo polovic, to děvče bylo vdaný a Plastici byli v kriminále. Jestli se někdo dneska chce vojnou živit, je to jeho věc, stejně jako život VZP v našich časech, ale nám, nedobrovolníkům, vzal ten systém 2 roky života v rozpuku, navíc na jaře a hlavně zbytečně... Nebyla válka, nebyl nepřítel, byl jenom „přítel“, tedy Sovětskej svaz idiotů, kterej se úspěšně snažil do Evropy procpat mongolskou kulturu...
Buďme rádi, že je to za námi i za našimi potomky (alespoň doufám...). Voják je odpradávna součástí společnosti, ale je to voják z povolání, chcete li – žoldák, není to násilím odvlečenej rekrut, jako jsme byli my. Kdo mohl očekávat naši loajalitu, motivaci nebo jenom pochopení? Byl to preventivní, paušální kriminál, kterej nám měl rozsvítit v makovicích, a „usnadnit“ nám i „Jim“ cestu životem v socializmu. Jsem rád, že je rok 2009, že tu není bolševik, že nikdo nemusí stát do počtu v zástupech obránců míru. Ostatní se nějak „vyvrbí“, ale to hlavní je naše.
Takže krásný Velikonoce...
Zdeněk.