Ohromný boj pro peníze a korupce. Parlament nepracuje v zájmu občanů, ale v zájmu lobbyistických skupin a v zájmu politických stran. Veřejný zájem je až na třetím místě. Politik je symbolem lží, hulvátství, rozežranosti, zneužívá imunity, chodí po večírcích a poučuje lidi, kteří obracejí každou korunu, že by si měli utahovat opasek.
Strany působící v parlamentu již nejsou hodnověrné. Například v hazardu se ročně točí několik set miliard korun, je umožněno přes něj prát špinavé peníze. Novela zákona mu jen prospěla. Přes různé nadace se pak financují těmito, špinavými penězi politické strany, ale i školy, galerie, církev ...
Ve stranických klubech se označují hlasování hvězdičkami. U čtyřhvězdičkového hlasování neexistuje, aby senátor nebo poslanec cukl. U hlasování se třemi hvězdičkami je dovoleno několika politikům hlasovat jinak. Jsou i zákony, kde hlasují poslanci a senátoři schválně nejednotně, aby to nevypadalo, že to je jedna banda. Ovšem vždy mají spočítané, že to na výsledek jejich zájmu stačit. Vynucovaná stranická disciplína je dalším zlem pro transparentní demokracii.
Finanční skupiny si píší zákony na objednávku. Korupce je prorostlá v celém systému státní správy, včetně soudnictví. On navíc stále platí historický výrok francouzského feudála: "stát jsem já". Když tomu politik uvěří, dostane iluzi, že z toho dobra, které i díky němu vzniká by měl něco také mít. On i jeho strana přece peníze potřebuje.
Politické kauzy nekončí s jasnými výsledky, politici navíc nejsou nuceni nést odpovědnost za své kroky. Novináři jdou po krku Šloufovi, Dalíkovi a jím podobným. Nevím, jestli to není výraz zbabělosti. Vždyť tohle jsou jen pošťáci mezi velkými hráči.
Faktem je, že strany ovlivňují z části právě lobbisté, bývalí estébáci a lidi s pochybnou podnikatelskou současností. Pokud se jich velké strany nezačnou zbavovat, jsou odsouzeny k zániku. Pokud se jich nezbaví, musí vzniknout nová strana. Ne taková jako Svobodní, kam přeběhnou Klausovi podkuřovači z ODS. Někteří lidé tvrdí, že politici přestávají být pravé osobnosti, to vzbuzuje dojem, že u nás někdy nějaké byly.
Někteří z vládnoucích objevili kouzlo průzkumů veřejného mínění a těm pak podřizují svá rozhodnutí. Takhle se ale vládnout také nedá. Samozřejmě, že lidé chtějí mít co nejvyšší dávky a co nejnižší ceny.
Nejsem prorok, ale pokud se společnost nezbaví malosti a nafoukanosti, lačnosti a lhostejnosti, neumím si nějakou výraznou změnu k lepšímu představit. Už mě přestává uspokojovat vtloukání do hlav, že se máme lépe než za komunistického režimu. Je to pravda jen z části, za dvacet let se dalo odvést mnohem více veřejné práce pro lidi. Problémy parlament začíná řešit v době, kdy už všem přerůstají přes hlavu.
Souhlasím tedy jen částečně. Máme nesmírně důležitou svobodu, jenže ji bereme jako samozřejmost, dokonce myslíme, že na ni máme právo. To je těžký a nebezpečný omyl. Když si lidé nehledí svobody, určitě o ni přijdou. I proto mě straší, jak komunisté vystrkují rohy. Navíc poslední doba bohužel nahrává extremistickým politickým stranám, což je další otřes.
Lidé se o veřejné věci málo starají neustále podléhají různým kampaním a lžím. Papírově máme demokracii, jenže někteří jsou si v ní rovnější. Připadá mi to tu spíše jako karikatura demokracie, závod v rozkrádání majetku a peněz ze státních zakázek, závod prasat o koryta. Bohužel od plného koryta prase nikdy neodejde, dokud není koryto prázdné, nebo prase nepukne. Do té doby bude politika, i přes světlé výjimky, u nás stále jen žumpou.
Jan Vrabec
Politická žumpa
