Přežili jsme ...

Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo.

Neměli jsme doma léky v lékovkách s bezpečnostním uzávěrem. Žádné pojistky na dveřích a oknech, a když jsme jeli na kole/koloběžce neměli jsme helmy.

Pili jsme obyčejnou vodu z hadice, a ne filtrovanou a upravovanou vodu z lahví.

Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem, a přesto jsme nebyli obézní, protože jsme to stačili vyběhat venku.

Klidně jsme se rozdělili o jednu flašku a pili s druhejma, aniž by z toho někdo umřel. Několik hodin jsme se mořili a stavěli trakaře ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme s kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika tvrdých dopadech jsme ji domontovali.

Brzy ráno jsme si šli ven hrát, a přišli jsme domů až se teprve venku rozsvítily lampy - a nikdo se nás nedovolával- žádnej mobil při ruce!

Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo, X-box, vlastně ani televizní hry, žádný z 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, mobilní telefony, počítače, chatrooms a Internet.

Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!

Spadli jsme se stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo nebyl pro tyto úrazy žalován. Byla to přeci naše hloupost a nikdo nebyl vinen - jen my!! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout.

Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík).

I když nás dospělí varovali, hráli jsme si s nůžkami a noži a nikdy jsme si nevypíchli oko.

Jezdili jsme na kolech, chodili jsme domů k jiným kamarádům, tloukli jsme na dveře, vlezli jsme dovnitř a pletli se dospělým do řeči.

Někdo, kdo nebyl ve škole tak chytrý, musel opakovat ročník.

Dnešní rodiče vychovávají skleníkově chráněné, nesamostatné, zchoulostivělé a suverénní děti a budoucí chytráky.

My jsme byli poslední generace, která ještě měla volnost. Zažili jsme fiasko i úspěchy a naučili jsme se chovat se odpovědně a se vším si poradit.